Pokaždé, když mi někdo vyprávěl o studiu na Erasmu, slyšela jsem, jak je to super, jak nikdo nechtěl odjet pryč, kolik nových přátel si našli a jak bylo všechno úžasné. Přesvědčená o pozitivních účincích a vlastnostech tohoto studijního programu a toužící vypadnout ze své domoviny, ze své školy, jsem se rozhodla, že to zkusím. Koneckonců, na naší univerzitě se tolik lidí na Erasmus nehlásí, takže jsem měla vcelku vysoké šance, že pokud nezvořu svůj výběr škol, mohla bych se tam dostat. Hlavně si vybrat, v jaké zemi bych chtěla studovat – Irsko – superzelený, plno veselých lidí, veselé hudby, tanec, tanec, tanec, guiness a whiskey. Jako třešnička na dortu, skoro nikdo se tam nehlásí. Pecka, dostala jsem se.
Všechno moje nadšení začalo postupně vyprchávat se spoustou papírování, kterým jsem se musela probrat (a ještě mě nějaké čeká), zjištěním že sice budu mít stýpko 505 eur měsíčně, ale nejlevnější ubytování stojí 500 eur měsíčně (tímto děkuji svému otci, který to za mě zatáhnul) a dalším nepříjemným zjištěním, že Irsko má zavedenou speciální daň na alkohol a tabák a všechny kluby a bary se zavírají nejpozději o půl třetí ráno. Moje detoxikační kůra začala.
Musím uznat, že během prvních dvou dnů jsem se seznámila cca 20-30 zahraničními studenty, stačilo si sednout do lavice a někdo se na vás otočil a začal vám pokládat otázky. Kdo by řekl, že to bude tak jednoduché? No pro mě to jednoduché nebylo – vcelku překvapivé zjištění pro extrovertního člověka, který se vždycky dokázal s každým bavit, že se nedokáže jen tak otočit na jiného člověka a říct: Ahoj, odkud jsi?
Školství tu nebudu obšírně zmiňovat, musí být každmu jasné, že je tu na zcela jiné úrovni (myšleno lepší) než v ČR a některé učební techniky bych velmi ráda viděla i doma. Chci se dostat ovšem k věci, kvůli které tu přijela většina studentů (kromě Němců – toto není rasismus, jen výsledek pozorování okolí + tak trošku místní vtípek), a to jsou party, chlast a sex. Ani netuším, proč se zrovna Erasmus stal symbolem těchto tří činností (no první dvě ještě pochopím, u třetí hádám, že prostě vyplývá z prvních dvou), ale je to tak a je super, že nás v tom univerzita nepřímo podporuje (abychom si tu i užívali, každý si to vyložte po svém, ale v podstatě je to tak, jak říkám) skrze prodlouženou ruku Studentské Unie (je součástí univerzity).
Takže každý student, který tu přijel, se těšil, až si zajde do místní hospody a dá si pintu piva, resp. ležáku. Ještě že máme na univerzitních kampusu hned dvě hospody, kam zajít na pivo! Nadšení českého studenta přejde, jakmile se dozví, že Guiness vyjde levněji v Česku, a to rovnou o polovinu, ale co už, jsem na Západě, musím si zvykat, což znamená dvě možnosti – buď šetřit na jídle, nebo jen tancovat a nechlastat. Nevím jak vy, ale já se mám příliš moc ráda na hladovění, takže jsem upřednostnila druhou možnost.
Vzhledem k tomu, že studuji vysokou a na vysoké, je ve většině případů všechno ležérnější, tak se tu zrovna nebazíruje na dni, kdy chodíte na party. V podstatě můžete mít party 24/7. Nejvíc lidí (hlavně erasmáci) chodí pít a bavit se v pátek. Máme tu bar Stables, který vás zaručeně nikdy něpřekvapí, pokud je k tomu nedonutíte. Tam si můžete užít večer s postarším pánem, který vám dělá DJ a mezi jeho nejoblíbenější kousky zjevně patří Vengaboys, Spice Girls nebo Macarena. Jakkoliv fajn to může být ze začátku, po dvou měsících už je to celkem otrava, takže si raději připlatíte za taxík a vyrazíte do víru města, abyste rozvířili parket i někde jinde a seznámili se s novými lidmi.
Jako na každém táboře, v každé třídě ve škole, nebo v každé reality show, vždycky si po nějaké době někdo začne něco s někým. Co si budeme povídat, je to normální. Tady je ovšem rozdíl v tom, že na monogamii se tu dvakrát nelpí. Abych pravdu řekla, monogamie se tu prakticky nevede. Můžete tu vidět partu kluků, kteří se každý pátek snaží sbalit jinou holku a jsou v tom úspěšní (ano, máte pravdu, jsou to Italové). Až mě zaráží, jak si ta ubohá děvčata mohou myslet, že to s nimi myslí vážně. Nicméně není to praktika pouze Italů, ale i ostatních (a tím nemyslím jen kluky, ale i děvčata). Bohužel se tu občas najde nějaká ta duše, která touží po něčem víc, než dobré party zakončené slušnou jednorázovkou a slibem do budoucna, že si někam vyrazíme, který se nikdy nesplní. V ten moment se pověst Erasmu jako „nejlepší svatební agentury“ mění v něco poněkud lacinějšího, ale s tím už musí každý holt počítat. Ještě že máte kolem sebe několik dalších láskou zklamaných kamarádek, abyste to mohly probrat u piva a zapomenout na své strasti na tanečním parketu další pátek.
Viva la Erasmus