Někteří z vás si jistě odfrknou a řeknou si: Co je to za otázky? Jasně že to vím a jsem šťastný. U některých z vás to určitě bude také pravda. Existuje skupina lidí, která si žije ve svém vlastním kruhu – má blízko sebe přátele, rodinu, svou práci a taková skupina lidí je spokojená – jasně zanadává na dnešní dobu, ale v podstatě je či může být šťastná. Pak je jiná skupina lidí, která se snaží být co nejvíce úspěšná a žene se za tímto cílem prakticky celý život. Někteří úspěšně, jiní ne. Někteří dokážou ze svého úspěchu těžit a zaplnit úspěchem celý svůj život. Jiní se v určitý den ráno probudí a zjistí, že jsou sami. Mají všechno za čím si šli, ale nemají to s kým sdílet. Jakto? Proč si někoho nenajdou? Je to takový problém? Je.
Podle známého sociologa Zygmunta Baumana si lidé kdysi více važili svých blízkých, protože toho neměli mnoho, zatímco dnes máme vše. Tak by se to dalo shrnout. Postupem času získavali lidé čím dál více práv, začali přibývat nejrůznější vymoženosti, které jim šetřily čas a mohli tak společně trávit mnohem více času. Někdy v šedesátých letech 20. století se lidi dostali na standard, kdy už mohli celkem pohodlně utrácet peníze, buď za cestování, nebo věci do bytu, nebo finančně pomoct svým dětem, aby mohly studovat vysokou školu a měly lepší život než oni. Zřejmě od této doby se to všechno začalo lámat. Lidé chtěli být úspěšní, hodně cestovali, studovali, budovali kariéru a odkládali rodinu.
V dnešní době, globalizovaném světě, kde máme spoustu aplikací hned po ruce, internet je všude kolem nás a kdy všechno může být splněno ještě rychleji než dříve, jsme čím dál víc osamocenější. Honíme se za našimi cíli, čteme nejrůzněší motivační knížky, jak být úspěšní, jak být asertivní, jak být efektivní, jakýkoliv požadavek se snažíme rychle splnit, jen abychom dokázali, že vynikáme nad průměr, že úplně zapomínáme na sebe samotné. Kdo jsem? Jak jsem se dostala sem? Kdysi jsem chtěla dělat něco jiného. Kam se poděly mé ideály? Je to jako z teenagerovského amerického filmu, kdy sledujete vývoj postavy, která byla nejdříve dobrá, pak se vzepřela svým ideálům a později si na ně zase vzpomněla. Akorát v realitě si člověk na ně asi málokdy zase vzpomene.
Dalším důvodem pro dnešní lidské neštěstí je, že si už tolik nevážíme tradic jako dříve. Je to totiž přežitek. A ztráta času. A díky ignorování těchto tradic jsme zřejmě začali ztrácet lidská pouta, která nás kdysi tolik spojovala. Dříve zmiňovaný Zygmunt Bauman ve své Tekuté lásce píše o tom, že v dnešní globalizované společnosti vedeme život konzumenta ve všech aspekt lidského života. Jinými slovy, pokud se nám něco nelíbí na nějakým vztahu, tak ho raěji vyměníme za jiný, než se ho snažit nějak „opravit“. Smutný to lidský osud.
Má rada? Zkuste se na chvíli zastavit, sednout si někam, kde je vám dobře, nebo se projít někde v přírodě, vzpomenout si na to, čím jste v dětství chtěli být, čím jste dnes, jestli jste spokojeni, jestli jste šťastni a jestli máte někoho, s kým své štěstí a svou lásku můžete sdílet. Jestli na všechny tyto otázky zazní odpověď ano, tak jste opravdu šťastlivci, závidím vám a zároveň přeju, aby to tak u vás bylo i nadále.